|
"Ano, poutník viděl Paříž, poutník se klouzal Pyrenejí, poutník jedl hnízda salangan a nyní - poutník poznává
domov a nemůže dál .....".
Slovům básníka K.H.Máchy, který je osudově spojen s krajem Litoměřicka, musíme dát za pravdu a můžeme je vyřknout, stejně jako on, když vystoupil na vrchol Milešovky. Velemínsko je kraj, kde se hory neměří na tisíce metrů, potůčky jsou malé a klidné, ani rybníky nemají mnoho hektarů. A přece je to kraj, který do našich uspěchaných životů vnáší pokoj a mír. Je to zvlněné moře znělců a čedičů, mezi nimiž panuje a z výšky shlíží pyšná královna Milešovka. A toto moře je přikryto svrchním mořem stromů, kterého jsou celé desítky kilometrů čtverečních a mezi tím pole, lány a políčka, kde lidé v potu tváře ze země dobývají chléb. Hory, kopce a kopečky se netáhnou v jednom páse, ale stojí vedle sebe jako sourozenci, každý jiný a přece si tak podobné tvoříce teprve všichni dohromady tu rodinu Českého středohoří.
Krajiny mají své tváře a osudy. Jdeš a spatříš krásu tam, kde bys ji nečekal. Půjdeš-li jako poutník jen s holí, bude ti padat do očí ustavičně. Nedomnívej se však, že tě bude volat.
Víte vlastně, co to znamená, že krajina člověka okouzlí? Že ačkoli je světem protřelý, najednou nemůže dál? Vystupte na Milešovku, Lovoš, ohřejte se v borečských jámách, projděte Opárenské údolí. Pak uvidíte .....!

|